Rumunsko - Fagaraš 2008

Příprava, cesta tam

    Rumunsko - konkrétně pohoří Fagaraš jsme začali s Radkem plánovat několik měsíců dopředu. Radek byl v Rumunsku již několikrát, ale na tomto známém pohoří ještě nebyl a oba jsme ho měli v plánu. Lákalo mě jet autem, ale kvůli možným starostem s ním jsme zvolili autobus, jednu z linek Eurolines. (Možnost jet vlakem padla kvůli oproti autobusu dvojnásobné ceně).

    Po ne zrovna pohodlné 20tihodinové cestě (zlatá Karosa!) jsme přijeli do Sibiu. "Akce" začala hned v tomto městě, kde jsme měli zrychlený přesun na vlakové nádraží. Naše autobusové a vlakové nádraží od sebe dělili asi 3 km, čas odjezdu našeho vlaku se neúprosně blížil. Naštěstí měl krátké (asi 5 minut) zpoždění. Poslední stovky metrů jsme běželi, což s napěchovanými bágly byl solidní výkon. Stihli jsme to. Cesta vlakem byla krátká. Jízdné jsme zaplatili přímo průvodčímu (samozřejmě bez dokladu). Dveře vagónu, pokud je tedy vůbec někdo zavřel (větrá se, protože kdekdo ve vlaku kouří), tak je otevírají všichni zásadně nohami. Zasmrádlý, špinavý a nasprejovaný panťák na trase Ústí nad Labem - Roudnice nad Labem je proti vlaku, kterým jsme vyjeli ze Sibiu, navoněný krasavec. V Pudu Olt jsme přestoupili a popojeli už jen jednu stanici do Turnu Rosu, našeho výchozího bodu do Fagaraše. Od nádraží jsme se vydali po turistické značce směr klášter Turnu Rosu. Značka však rychle zmizela. Nějaká paní se nám snažila radit (francouzsky), ale moc jsme jí toho nerozuměli. A s mojí češtino-angličtino-němčinou sem jí toho taky asi moc nevysvětlil. Značku jsme zase našli, prošli stádem koz procházejícím skrz vesničku a hned kousek za ní jsme na pěkném místě u potoka postavili stan, udělali večeři a šli spát - konečně v leže.

 Turnu Rosu - Budislavu

    Plán na dnešní den - dojít k hoře Budislavu (2371 m). Jinak řečeno z nadmořské výšky necelých 400 metrů vyšlápnout na hřeben a pak už více méně po rovině až k této hoře. :) Na cestu jsme se vydali před devátou. Asi půl hodiny jsme to měli po klikaté cestě ke klášteru (monastýru) Turnu Rosu. No a hned za ním začalo poměrně prudké stoupání až k planině pod vrchol Chica Pietrilor (1606 m). Zpočátku především bukový les, výše pak převládal smrk, dále následovali krásně rozkvetlé louky a na hřebeni už jen travou porostlá planina. Paráda. Dále jsme pokračovali východním směrem na Chica Fedelesului (1820 m) a Vf. Tataru (1890 m). Cestou jsme míjeli stáda ovcí či koz anebo například i divoké koně. Při jedné pauze jsme svačili nedaleko stáda ovcí. Jeden ze psů se k nám pomalu přibližoval. Nebudil respekt. Občas zaštěkal a stále pomalu popocházel k nám. Až asi tak na 5 metrů. Asi má hlad, pomyslel jsem si. Hodil jsem mu kousek deli tyčky. Jenže on se lekl a utekl. Taková škoda! :) Byl velmi plachý, což se nám potvrdilo v podobné situaci následující den. Kousek před vrcholem Tatarul jsme došli tři cestovatele - mladí Maďaři a světe div se, jeden z nich umí jinak než maďarsky (mé dřívější zkušenosti). Wow! Nad svojí nepodrobnou mapou se nás ptají, jestli protější hora je už Negoiu. Naše odpověď, že není, že tato hora je o den chůze dále docela zírali. Krajina se postupně měnila. Ubývalo travin, přibýval štěrk, kameny. Tento úsek byl klasickým tréninkem trpělivosti v horách - vylezli jsme na horizont, kousek za ním další, atd. Stále dokola. Paráda. Krásný stoh Suru (2283 m) se pomalu blížil. Počasí se zhoršovalo. Zatímco dopoledne bylo jasno a teplo, teď už bylo oblačno a poměrně chladno. Před sedlem Saua Surului byl vidět konečně i Budislavu. V sedle stanovali Češi s malými dětmi (o nich bude ještě řeč) a my překračovali první sněhové pole. Byť jsme toho s Radkem oba měli již dost, rozhodli jsme se pokračovat ještě hodinu na sedlo pod horou Budislavu (Saua Budislavu) na níž byl krásný výhled. Konečně na místě! Stavíme stan, pořádně se nabalíme - je zima a mlha, hladoví si děláme na plynovém vařiči špagety, jejichž polovina se zvrhla na zem...

 Budislavu - jezero Avrig - Serbota - Negoiu - Strunga Dracului - jezero Caltun

    Neděle 22.6.2008. Ráno vstáváme před sedmou. Snídáme, balíme stan a vyrážíme - čeká nás dlouhá cesta. Začneme klesat k jezeru Avrig (2011 m). Okolí jezera je nádherné. Jezero bylo z části ještě zamrzlé. Avrig odtéká vodopádem do údolí. V blízkosti jezera bylo několik stanů. Na dně jezera bohužel spousta odpadků. A jak jsme k jezeru prudce klesali, tak jsme pak i stoupali k sedlu poblíž "zubu" Piscul Girbova (2187 m). Zde se opět setkáváme s Maďary, sdělujeme si dojmy, Gabor nám ukazuje fotku kamzíka. Za hodinu už stojíme na krásném vrcholu Scara (2306 m). Zpět máme pěkný výhled na Budislavu / Ciortea / Girbova. Před námi Mizgavu, za ní obávaná Serbota a v dálce Negoiu. Až bolí nohy, jen z toho pohledu. :) Ve směru naši cesty bylo velké stádo ovcí. Naproti nám šli psi. Když už štěkali z bezprostřední, tak naštěstí na ně začal křičet bača. Dali pokoj. Mohli jsme si tak po chvilce dát pauzu na jídlo. Jeden ze psů se pak přikradl jako den předtím a jen čuměl a slintal. Nic nedostal... Alespoň nám pózoval před foťáky. Dále jsme pokračovali nahoru dolu skoro přes vrchol Mizgavu (2277 m) do sedla pod vrcholem Serbota (2123 m) a na Serbotu (2331 m). Z těchto míst jsme měli krásné výhledy na všechny strany. Počasí nám přálo. Doufali jsme, že to tak i vydrží. Měli jsme před sebou nebezpečný úsek ze Serboty na Negoiu.

    Na Serbotě nám udělali společnou fotku rumunští turisté a my s Radkem (při pohledu na naší další cestu) vtipkovali, jestli to není naše poslední fotka. Ze Serboty se poměrně prudce klesá složitějším skalnatým terénem, část je třeba lézt po čtyřech. Je to takové kličkování mezi kameny po úzkém hřebínku, na obě strany je prudký sráz. Občas je cesta zajištěná řetězy a lany. V jednom místě se mi stalo, že jsem se zaklínil ve štěrbině (ne že bych byl tlustý, to ta krosna :) ), nohy mi vyseli ve vzduchu a já nemohl tam ani zpátky. V dalším úseku jsme pomáhali Maďarům, které jsme došli a předešli, báli se (nedivím se jim). Toto kličkování trvalo asi dvě hodiny (od půlky se zase stoupá) a skončilo v sedle Cleopatrei. (pěkně se odtud fotí) Uff. Docela makačka. Při špatné počasí (déšť, silnější vítr, apod. tento úsek nedoporučuji!). Ze sedla jsme stoupali k vrcholu po úzké cestičce ve svahu. Terén to byl podstatně jednoduší. Kousek pod vrcholem v poměrně prudkém svahu nás čekal přechod sněhového pole. Cesta byla značená přímo nahoru pod tím polem, což jsme neriskovali. Přešli jsme ho příčně a lezli podél něj nahoru skalnatým terénem. Pak už jen pár metrů a byli jsme konečně na Negoiu

(2535 m, druhá nejvyšší hora Fagaraše i Rumunska). Byl pěkný rozhled, poprvé byl vidět vrchol Moldoveanu (nejvyšší hora Rumunska, dva dny cesty odtud), zpět byla vidět až k vrcholu Budislavu. Foťáky se nezastavily. Hluboko pod námi jsme viděli jezero Caltun. "Za hodinku tam budeme a rozbalíme stany," pomysleli jsme si a také jsme v to tiše doufali, protože bylo docela pozdě - kolem šesté večer a hlavně jsme toho měli "plné kecky." Je čas pokračovat. Cestou dolů přecházíme dvě sněhové pole, což mi dělalo nemalé problémy (pěkně to klouzalo a ten sešup pod námi nebyl malý). V jednom takovém místě ztrácíme značku. Klesáme tedy po vyšlapané pěšině, ale asi po čtvrt hodině prudkého klesání zjišťujeme, že jsem na jiné značce (žluté). Sakra. Stoupáme na místo, kde jsme ztratili značku. Hledáme další cestu až nám dojde, že cesta vede žlebem přímo dolů (ze začátku velmi prudké klesání, v prvních metrech naváto hodně přes metr sněhu). Ááááááááá, Strunga Dracului (Dračí soutěska), známé to místo a mi ho minuli. Po chvilce uvidíme pod sněhem vykukovat řetězy, což nám potvrdí, že je to cesta dolu k jezeru Caltun. Ale jak tam s Radkem přešlapujeme sem a tam, tak nám dochází, že tudy (naše) cesta nevede. Bylo by to opravdu o hubu. Koukáme na hodinky a víme, že pokud tudy nepůjdeme, tak nás může zastihnout tma ještě někde na hřebeni. No a naproti nám dobu krouží vrtulník - asi spekulují, jestli to riskneme nebo ne, aby si nás když tak dole "vyzvedli." Stále dokola koukáme do mapy, kudy to obejít a prohledáváme okolí, jestli by to přeci jen nešlo. Nešlo, vzdáváme to, ale udělali jsme výbornou věc (jak jsme se dozvěděli doma, tento den! zde - ve Strunze Dracului zemřela česká turistka. Toto rozhodnutí nám trvalo hodinu! Když nás teď došli Maďaři, ukazujeme jim o co jde. Došli ke stejnému závěru - tudy nepůjdeme. Navrhuji jít po žluté, ke které jsme již chybně klesali s tím, že si myslím, že je v mapě zanesena špatně jiná barva. Všichni se shodneme a pokračujeme. Hřeben obcházíme k sedlu/žlebu strunga Doamnei. Všichni doufáme, že je to ono a že tamtudy projdeme! Naštěstí tudy to šlo a konečně klesáme k jezeru Caltun (2130 m). Cestou přecházíme rozsáhlé sněhové pole, naštěstí jen v mírném svahu. K jezeru přicházíme za šera o půl desáté večer! Měli jsme štěstí, že jsme tuto velmi dlouhou trasu absolvovali v jednom z nejdelších dnů v roce, v srpnu už by byla dávno tma... Chvilku jsme uvažovali, že přespíme v plechové boudě Salvamontu, ale vlhko, bordel a pach uvnitř nás odradil. Rychle děláme večeři, stavíme stan a jdeme spát. Hurá.

 "Odpočinkový den" - od jezera Caltun k jezeru Capra

    Pondělí 23.6.2008. V noci jsme byli rádi, že náš stan neulétl. Hodně foukalo a byla zima. Ráno však bylo jasno a vypadalo to na krásný a pohodový den. V plánu bylo dojít k jezeru Caprei. Ještě než jsme vyrazili, sledovali jsme nad námi na stěně vrcholu Caltun (2522 m) kamzíka. No ale také burácející kamennou lavinu, která se na této stěně utrhla. Ještě, že mezi námi a touto lavinou byl svah do údolí. Jakmile jsme se dostali kousek nad jezero Caltun, měli jsme výhled zpět na masiv Negoiu a hlavně Strungu Dracului. Odtud vypadala ještě hůře než včera z vrchu! Anebo severně do krásného hlubokého údolí Valea Laitei. Na vrcholu Laietelul (2390 m) jsme stanuli před jedenáctou. To už bylo pěkné vedro. Cesta na tento vrchol ani dále nebyla komplikovaná. Pěkné bylo okolí sedla Saua Doamnei (2294 m), hlavně pak skalnatá věž Turnul Paltinului (2372 m). Kousek za ní jsme

stoupali velkým sněhovým polem asi půl hodiny k rozcestí, kde jsme se poprvé odpojili od hřebenové značky a klesali jsme k jezeru Balea Lac (2034 m). U tohoto jezera přetíná transfagarašská magistrála Fagaraš, přičemž od jezera pokračuje dále dlouhým tunelem. Pohled z vrchu na modré jezero byl krásný. Po tolika kilometrech konečně civilizace! :) Již při klesání se nám zalíbil krásný hotel přímo na jezeře, tak jsme se k němu vydali. U velkého parkoviště před vjezdem do tunelu bylo jen pár stánků (bylo těsně před sezónou), ale suvenýry za mnoho nestály. A pohledy také ne, tak jsem žádný nekoupil a neodeslal, s čímž jsem původně počítal. Obešli jsme jezero a zalezli do hotelu Cabana Balea Lac. Zahrádka přímo nad jezerem byla plná, tak jsme si sedli uvnitř. Maďaři seděli s námi. Jídlo bylo výborné, ceny evropské (rozuměj ne rumunské :) ). Nemohli jsme odolat a dali jsme si v tom vedru i pivko (Ciuc). Ovšem nejluxusnější věc byl kohoutek s tekoucí vodou na toaletě. Po asi dvou hodinách jsme toto krásné místo opustili. Maďaři šli vyprovodil Atilu (jeden z nich) k silnici, protože musel domů (odešla mu noha - blbé boty). My s Radkem jsme vyrazili strmě vzhůru do sedla Saua Caprei (2230 m). Stále jsme se však zastavovali a fotili neustále jezero Balea a okolí. Neměli jsme kam spěchat, kousek za sedlem je jezero Capra u kterého máme v plánu přespat(hodina cesty). U jezera již bylo více stanů. Jak jsme později zjistili - samí Češi. :) Na prozkoumání okolí, hygienu, večeři, stavění stanu bylo najednou tolik času. Jen ihned jak zalezlo slunce za hřeben, tak se citelně ochladilo. Spát jsme šli brzy, čekal nás náročný den.

 Jezero Capra - sedlo Fereastra Zmeilor - Vf. Mircii - Moldoveanu

    Úterý, 24.6.2008. Vstáváme v sedm ráno. Snídáme, balíme a vyrážíme po červené (ke které jsme se u jezera Capra zase připojili). Za nedlouho se nám otvírá výhled na dolinu Caldarea Fundui Caprei pod vrcholem Arpasul Mic (2460 m). Budeme ji obcházet zleva na svahu hřebene. Již klesání do doliny pro mě nebylo nic příjemného. Několik set metrů jsme klesali sněhovým polem, hlavně ze začátku bylo klesání docela prudké a moje boty klouzaly. Dále jsme křižovali více méně po vrstrvnici příkrý svah. Ty sněhová pole mě už nebavili. Do toho jsme došli ještě skupinku rumunských turistů, jejichž průvodce, když se nás ptal, kam jdeme (Moldoveanu), tak se chytal za hlavu, že je to nemožné, že je to daleko. Zezadu nás došla jedna jedna ze skupinek Čechů od jezera (jeden z nich má poraněnou ruku po včerejším "uklouznutí" po sněhovém poli) a přibližovali se i Maďaři. Rychle pryč! V takovémto stádu tímto terénem, to ne. Kybycujícího rumunského průvodce jsme měli velmi rychle dost. Na tomto prudkém svahu pokrytém sutí a zbytky sněhu nám však chvíli trvá, než získáme nějaký náskok. Těsně před sedlem Fereastra Zmeilor musíme vystoupat krátký, ale ještě prudší svah. Kudy? Klikatící se cesta je pod sněhem, sněhem to nejde. Tak přímo svahem. Ale to už se za chvilku plazím, protože svah je promočený od tajícího sněhu a moje boty klouzaly. Ještě, že je svah zarostlý, alespoň je za co se chytnout. Pár kytek jsem vytrhnul, jak jsem se za ně zoufale chytal... :) Netrvalo dlouho a byli jsme nad tímto blbým místem. Blbým jenom pro ty zbytky sněhu, jinak by to bylo bez problémů. Ale také před dalším "blbým místem" - dle mapy náročným úzkým hřebínkem od našeho sedla Fereastra Zmeilor směrem k jezeru Buda. Dali jsme si na to svačinu. Já rozdýchal to plazení, které mi pěkně zvýšilo tlak. Rumuni ani další nás naštěstí nedošli (pokračovali pak po jiné značce k chatě Podragu, což byla naše záložní varianta při špatném počasí). Hřebínek až snad na jedno dvě místa nějak zvlášť náročný nebyl. Ale křížek Čecha a později Slovenky napovídá, že tato cesta úplně jednoduchá není. Při špatném počasí žádný med. Z hřebínku se přechází na svah hory Arpasul Mic a již jednodušším terénem se přichází až nad jezero Buda. U jezera se chladilo stádo ovcí na sněhovém poli. Pokračujeme chvilku po hřebínku, míjíme telefonujícího :) pastevce a dále nás čeká pozvolné stoupání na vrchol Vf. Mircii (2467 m, od jezera asi 45 minut). Odtud máme první výhled na Moldoveanu. Ale je to ještě pořádný kus cesty! Na nic nečekáme a pokračujeme prudkým klesáním k zamrzlému jezeru pod vrcholem Vf. Mircii a dále dlouhým pro změnu pozvolným stoupáním přes dvě nepříjemná sněhová pole k sedlu Saua Podragului. Chata Podragu (2136 m) je odtud nedaleko. Koukáme na hodinky a váháme. Počasí se zhoršilo, tvoří se kupovitá

oblačnost a jižně od Fagaraše je bouřka. Je ale poměrně daleko a zdá se, že se od pohoří vzdaluje. Rozhodneme se pokračovat. Křížíme cestu kamzíkovi, který nám ochotně pózuje. Cesta dále k nejvyšší hoře Rumunska není náročná a rychle ubíhá. Chvilku jde první Radek, chvilku já. Chvilku pozvolně stoupáme, chvilku klesáme. Máme parádní pohled zpět na Vf. Mircii, kde jsme byli před 2 hodinami. Obcházíme po turistické značce vrchol Podul Giogiului (2358 m), procházíme kolem vrcholu Vf. Corabia, a kolem vrcholu Ucea Mare (2434 m) až přicházíme za další 2 hodiny do sedla Saua Orzanelei (2305 m). Mezitím přibyla oblačnost, ale na déšť to nevypadá. V sedle se posilníme a hurá strmě vzhůru na Vista Mare (2527 m), třetí nejvyšší horu Rumunska. Zde necháváme batohy, protože se sem vrátíme z Moldoveanu a nikdo další široko daleko není. Na vrchol Moldoveanu (2544 m) to je již jen

kousek klikatou cestou po hřebínku. A jsme tu! Nejvyšší rumunská hora pokořena. Jen to počasí - kolem jsou mraky a tak čekáme, čas máme dobrý. Za nedlouho se mraky přeženou a tak fotíme jak zběsilí. :) Po půlhodině strávené na Moldoveanu se vracíme na Vista Mare a již s těmi těžkými krysami sestupujeme k sedlu Portita Vistei (2310 m) a k jezeru Valea Rea. O půl sedmé najdeme kousek rovného místa na stan a kempujeme. Nedaleko nás tři další stany - rumunští středoškoláci zde slaví konec školního roku. Jsme velmi spokojení, že jsme to "dali." Odměňujeme se vydatnou večeří (Poctivá gulášová polévka s kus kusem :) a Lucky nudlovky) a plánujeme cestu do údolí a další dny. Večer se opět výrazně ochladilo a začal foukat vítr.

 Jezero Valea Rea - údolí Simbata - město Fagaraš

    Středa, 25.6.2008. Čeká nás sestup z pohoří. Kde dnes večer skončíme vůbec netušíme. Stoupáme zpět do sedla Portita Vistei. Odtud pokračujeme východním směrem kolem vrcholů Histopul Ursului (2458 m), Galbenele (2456 m) a Galasescu Mare (2471 m). Cesta nevede přes vrcholy, ale míjí je vpravo. Není náročná, je jen "nahoru dolu." Počasí není moc dobré. Chvilku drobně prší. Chvílemi se mraky válí všude kolem nás. Chvílemi zase je krásně vidět do postranních údolí. Cesta začíná být monotónní a necháváme se znejistit, zda-li jsme nepřišli odbočku do údolí Simbata. Nepřešli. K rozcestí Fereastra Mare (2188 m) docházíme po dvou hodinách. Mraky se zvedli a mi tak máme super pohled do širokého údolí směrem k vrcholu Dara (2501 m). Tam se snad dostaneme někdy příště (jeden z plánů byl dojít východně až k pohoří Piatra Craiului). Loučíme se s hřebenem Fagaraše a klesáme severně suťovým polem do Valea Simbata. Hledíme skrz táhlé úzké údolí až daleko do roviny. Po chvíli již nás obklopují rozkvetlé horské louky. Za námi se vypíná majestátní vrchol Coltun Balaceni (2285 m). K chatě Cabana Simbata (1405 m) klesneme o nějakých 800 výškových metrů. Postupně se k loukám přidávají kleče, dále je střídá jehličnatý les. Po hodině a půl se již blížíme k chatě. Konečně. Nohy máme uvařené z toho klesání. Motivací

nám bylo pivko, které určitě budou na chatě mít! Jenže tato chata je opravdu šeredná. Uvnitř vlhko, zatuchlo. Ale také bufet. Na chatě brigádničí dva mladí kluci, jinak je tu pusto. Za dvě plechovky piva chtějí 12 lei, jenže mi máme bankovku 10 lei nebo 100 lei a žádné drobné. Oni však nemají na stovku zpět. Sakra. Tak jsme se těšili. Vycházím naštvaný... Chvilku s Radkem sedíme venku a najednou (zázrak!) vychází jeden z kluků, že nám je prodají za deset lei. :) To bodlo! Pokračujeme dále do údolí. Úzká pěšina vede kolem potoka lesem. Na korytu je vidět, že v nedávné minulosti zde musela být povodeň. Koryto je rozryté, na březích jsou poničené stromy, všude hromady polámaného dřeva. Všechny byť nyní nedle vyschlé přítoky mají rovněž velmi široké rozorané koryto. Kousek nad obcí Simbata díky tomuto zmizelo několik desítek metrů lesní cesty. My jsme tak museli stoupat v úzkém údolí strmě vzhůru a pak zase prudce dolů, aby jsme se vůbec dostali dále. Kousek dál zase chybí most, ale je naštěstí nahrazen kmenem stromu. Po dvou a půl hodinách jsme v civilizaci, v obci Simbata (cca 700 m). Já už nikam klesat nechci! :) Je zde úplně jiné počasí - krásně a vedro. Nad hřebenem se stále ještě převalují mraky. U první restaurace na kraji obce jsme se obsluhy nedočkali, tak jdeme do další. Zde se nadlábneme a rozhodujeme se ještě pokračovat dále směr železnice (stanice Sambata de Sus, 14 km daleko). Zkoušíme stopovat. Moc aut nejezdí, ale po chvilce nám jedno zastaví. Co jiného v Rumunsku než Dacia. Super. Uvnitř tři mladí kluci, byli na třešních. (To by se u nás na 100% nestalo. :) :( ) V kufru mají nalámané větve a mi tam přikládáme bágly a hurá, vezeme se. Z domluvy "rukama nohama" jsme pochopili, že se řidič učí řídit. Auto je správně "jeté." Kluci se dobře baví a jako všude na Balkáně (viz. cestopis z Černé Hory) řve v autě rádio. Dovezli nás až do obce Sambata de Sus. Jen jsme vystoupili a oni odjeli a zastavuje další Dacia, tentokrát kombi a v něm dva kluci v našem věku, jestli nechceme někam vzít. Ani jsme nemávli! Jeden umí dobře anglicky a tak se dozvíme, že byli také na Fagaraši a že jednou do města Fagaraš. OK, to bereme! Nemusíme tak jet vlakem, cestu do Brašova odsuneme na zítřek. Za necelou hodinu jsme ve městě Fagaraš. Nejdříve nám ukázali, kde je dobré ubytování a pak si s námi ještě zajeli k nádraží! Tomu říkám pomoc. Na nádraží jsme zjistili spoje do Brašova na druhý den, ubytovali jsme se dle jejich typu a jelikož bylo krásně a brzy, šli jsme ještě projít město. Ve městě je velký hrad s vodním příkopem, rozestavěná bazilika a krásné náměstí. Pak zapadneme do velkého sport baru a sledujeme semifinále ME ve fotbale mezi Německem a Tureckem. Je tu atmosféra jak na stadionu, Rumuni fandí ostošest Turkům. Pivo je výborné a pizza také. Koho by to ráno napadlo...

 Brašov

    V Brašově jsme pak strávili dva dny. Plánovaný výlet do nedalekého pohoří Piatra Craiului nedopadl (špatné spojení a ještě mnoho sněhu v pohoří). Brašov (asi 280000 obyvatel) je velmi pěkné město s velkým historickým centrem. Za zmínku stojí především Biserica Neagra (Černá bazilika) a ulice Nicolae Balcescu - hlavní ulice v historickém centru, na které je jedna zahrádka vedle druhé. Paráda. :) Nemohli jsme nevylézt na vyhlídku na vrcholu Tampa nad městem (955 m). Té dominuje velký nápis "Brašov" ve stylu známého "Hollywood." Navštívili jsme rovněž místní trhy, ochutnali jsme několik druhů sýrů. Ovšem nejvíce na trhu mě zaujal stánek, kde je možné si vybrat z mnoha igelitových tašek. No, živit se dá všelijak. Zpět jsme cestovali vlakem do Sibiu a odtud zpět do ČR autobusem Eurolines. Výborná akce.

    Michal, 31. 3. 2009

Pokud máte nějaký dotaz či připomínku, napište ji do

Diskuzního fóra.